Východné mesto Fiore, ktoré sa nachádza severovýchodne od Oshibany v hornatom teréne. Končí v ňom dôležité železničné spojenie z Magnolie. Mesto je určené ako miesto konania summitov majstrov legálnych cechov.
Clover
34 komentářů u Clover
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
Tak, nemusíme to hrať v štýle, že sa naháňať a podobne, prispôsobíme si to tak, aby nám to vyhovovalo tu. Čo ty na to? Ak súhlasíš, tak rovno môžeš začať a vymysleť mi nejakú úlohu, keďže ja som prišiel na toto. Zatiaľ sa ja pokúsim otvoriť okno, hádam nám tá teta nevynadá. *Nevinne žmurkne a vydá sa k oknu. Okná su staré a drevené, dokonca dvojité, takže za prvým párom okien sa skrýva pár druhý. Proste úplne klasicky, ako to na starých domoch bávy. Okná su zvnútra potreté rovnakou farbou ako steny, no tá na oknách už vybledla a olupuje sa, takže to nie je také pekné. To je však to najmenej, teraz má však problém skôr tie okná otvoriť. Keďže sú staré a dlho sa tu nevetralo, tak do zema proste poriadne zapadli, až to príde, že sa zlepili. Hoci povolil kľučku prvej dvojice okien, nech ťahá ako chce, okná držia zavreté. Preto potiahne z celej sily a okná sa cuknutím otvoria, no on sám poodletí dozadu a ešte sebou zatacká, no nakoniec to ustojí. Na vnútornej parapete medzi oknami je riadne veľa prachu a bordelu, no to radšej ani nerieši. Vnútorné okná otvorí doširoka a sústredí sa na otvorenie vonkajších. Tie idú síce tiež s problémami, ale keďže má už ten správny prístup – proste využiť celú silu – tak to nakoniec zvládne a okná sa mu vzdajú. Hneď do izby prenikne trocha čerstvého vzduchu a studenšieho vánku, čo to tam spríjemní.*
*On na tyhle věci věří. Tedy ne na úplně všechny, ale na pohádkové bytosti stoprocentně. Tím pádem i na většinu těch hororových, proto považuje každého druhého vlka za vlkodlaka. Jeden přece nikdy nemůže vědět, co je to zač! A to nezjistíš, dokud není úplněk.. a vlka za úplňku jen tak nenachytáš. Sice si z něj kvůli těmhle věcem dělaj lidi srandu, ale každý v něco musí věřit, ne? Někdo má náboženství, někdo elfy, víly, Drákulu a Bellu Swan. Porozhlédne se po pokoji. On si vždycky rád hraje s křídama. Křídou nazdobíš úplně všechno – zdi, podlahy.. oblečení slečen vychovatelek. Už dlouho od něj veškeré barvy drží co nejdál to jde.* Vadí nevadí? A je na to dost prostoru? Já to vždycky hrál venku, tak..že.. *Podrbe se zmateně ve vlasech. Zmínka o čerstvém vzduchu ho donutí kouknout k oknu, které by chtělo otevřít. Dveře na vyvětrání té zatuchliny rozhodně nestačí, ta se v pokoji drží několik dní. Jestli ne měsíců.*
*Len s nechápavým snažením pozoruje neúspešné snaženie sa toho blondiaka, ktorý energiou priam srší. Podobným nezmyslom nikdy neveril, veď dlhú dobu mu trvalo než sám pochopil, že jeho otec vlastne nie je ani človek a pozemská bytosť. Teda, vedel, že nie je jeho skutočný otec, ale otcom pre neho proste bol, no nikdy ho nebral až na toľko výnimočného, ako bol. Takmer všetko sa naučil a dozvedel práve od neho, no v jeho knižnici nikdy nenašiel knihy s podobnými nezmyslami. Skôr to boli poučné knihy alebo rôzne zvitky, len občasne nejaké legendy, ktorými si pravdepodobne pripomínal, čo všetko už na zemi spôsobil.* Máš tu toho málo? *S povzdychom rozhodí rukami, akože ukazuje na všetko v tej izbe, no jeho samotného žiadna z tých hier moc nezaujala.* A čo tak si zahrať niečo, pri čom musíme rozmýšľať? Napadá ma hádaj na čo myslím, no keďže sa nepoznáme navzájom a ani svoje zmýšľanie, bolo by dosť obtiažne hádať, keďže nepoznáme ani rovnaké osoby. No čo také vadí-nevadí? To by podľa mňa aj šlo a dal by sa tým zabiť aj čas. Začať môžme úlohami o akých rozhodneš, no postupne by sme mohli prejsť aj k niečomu odvážnejšiemu, čo bude skôr skúšať našu odvahu… *Povedal s prefíkaným úškrnom, keďže sa už vopred tešil, že si z toho chalana bude môcť urobiť srandu. Teda, srandu, pokiaľ to nezoberie moc vážne, lebo to by už nemusela byť až taká zábava. Tak či onak, za pokus sa nič nedá a prečo si neskrátiť čas, kým žena nepripraví nejaké jedlo?*
N-ne, ale.. nahoře jsou většinou pohádky o upírech a tak. Shina si je v pracovně vždycky schovává co nejvejš to jde. *Zavrtí nesouhlasně hlavou. Z nepříjemného tónu Moriho si nic moc nedělá. Přirozeně to musí být z toho, že už má hlad.. a že ho ani ne před půhodinou málem srazil naplněný a tím pádem jistě těžký vozík. Snaží se vyskočit co nejvýš to jde, aby se chytil poliček a vyšplhal po nich nahoru, kde možná najde to, co potřebuje. Myšlenka na to, že tam může bejt strašidelná knížka ho neopouští i když je víc než pravděpodobné, že tahle žena není zrovna ten typ, který by nechal svého syna číst příběhy o nočních tvorech, které ve stínech cupují své objeti na kusy. Po Moriovo otázce se naposledy odrazí ve snaze se zachytit, no prsty mu po poličce jenom sklouznou. Rezignovaně založí ruce na prsou a s otráveným výrazem se otočí na modrovláska vedle.* Um, jak? *Těkne očima všude možně kolem. Jako kdyby se chystal zjistit s čím si hodlá hrát.*
*Keď žena zišla po schodoch, tak Morio privrel dvere, nevedno prečo, proste akoby chcel čiastočne oddeliť túto izbu od zbytku domu. Musel uznať, že tu bolo všetko, čo dieťa potrebuje a vedel by si predstaviť tu aj žiť, no zvyšok domu bol proste hrôza. Len sa na neho zahľadel a podvihol obočie.* Čo chceš? Máš tu plno hračiek a aj tak si ideš radšej čítať nejaké nezmyslné bludy o tom, ako spozná princ princeznú, zamilujú sa do seba a budú žiť spolu šťastne až na veky? *Opýtal sa sarkasticky, no aj tak prešiel k nemu, aby mu mohol s tým, čo chce, aj keď nevedel ako. Možno sa nechoval najmilšie, no čo čakať, keď človek stratí všetko, čo získal? A hneď dvakrát behom krátkeho života? Áno, rozprávky mal rád, ale ešte radšej mal tie príbehy, ktoré mu otec vedel rozprávať. Nevedel, či to bola pravda alebo len výmyseľ, no aj tak ich zbožňoval. Otec však zmizol a tak na niečo také už nebol čas. Opäť pocítil bolesť samoty a uvedomil si, že žiadne šťastne až naveky neexistuje.* Čo tak sa radšej zabaviť inak?
*Jeho ruku pustí už kousek za prahem domu. Jako první ho přes nos praští taková ta podivná vůně. „Takže.. takle asi fakt smrdí samota.“ Pošimrá si nos. Takhle podobně to vždycky voní u těch starších lidí, kteří mu dávají sladké za to, že jim chodí nakoupit. Díky tomu ho samozřejmě důchodci v Magnolii milují, poněvadž kvůli sladkostem by skočil z útesu, kdyby odměna stála za to. Žena ale není zas tak stará, takže to vybavení mu vůči jejímu vzhledu připadá extrémně nepříslušné. Měla by si rozhodně pořídit víc barev, možná osvěžovač vzduchu a jednoznačně taky psa. Protože pes přeci lidem, kteří žijí sami prospěje. Tedy, když se tak koukne po fotkách, tak se nezdá, že by byla sama – navíc, když se jí má za chvilku vrátit syn. Ale asi intuice, nebo jiná havěť mu prostě jen tak nedá. Následuje tu milou paní až do pokoje, který už vypadá dost pěkně. Takhle vymalovaný pokoj by si taky přál, ale.. možná troška té zelené by modři na stěnách neuškodila. Inu, jeho pokoj to bohužel není, takže co už.* A dejte mi k tomu gumídky, prosím! *Houkne ještě za odcházející paní domu, ale kdoví, jestli to stihla slyšet. Vlastně se ani o svůj požadavek nestará, je tam příliš mnoho hraček na to, aby dokázal udržet pozornost.* Hmmm… *Zamyšleně si pročísne knihovničku, ke které okamžitě přicupitá, ale dává pozor, aby nepoškodil hračky před ní.* Pomůžeš mi nahoru? *Poprosí. Nejlepší knížky bejvaj vždycky úplně navrchu. Aspoň vychovatelky si je tam vždycky zakládaj, aby na ně děcka nemohli.*
*Už chcel vykročiť sám, keď v tom bol ťahaný do dobu za ruku, čo nestihol ani poriadne pochytiť. Okamžite sa mu mierne začervenali líčka a on sklopil pohľad do zeme, no nijak neprotestoval, proste vošiel dnu. Hneď vedľa dverí bola akási vysoká drevená skriňa, bol to pravdepodobne bótnik a na ňom mala žena obrazy s nejakými fotkami. Oproti dveram sa tiahlo schodisko na druhé poschodie lemované dreveným zdobeným zábradlým. Schodisko bolo pokryté kobercom, rovnakým, ako aj vchodová hala. Bol červeno-hnedý, plný rôznych ornamentov. Ponad schodisko sa niesli najrôznejšie fotky, na konci bola fotka akéhosi chalana, pravdepodobne to bol jej syn a potom už rôzne rodinné fotky, či už spoločné alebo oddelené. Pod schodiskom bol akýsi kumbál, kde sa pravdepodobne odkladali nepotrebné veci, no ten bol zavretý drevenými dverami. Za bótnikom boli hneď otvorené dvere do obývačky, potom nasledovala akási tmavá leštená komoda, nad ktorou bolo zrkadlo a na nej mnoho obrázkov, fotiek a aj kvetina vo jednoduchej sklenenej váze. Za komodov boli ďalšie dvoje dvere a to bolo vlasne vľavo od schodov, keďže schody boli napravo miestnosti. Za jednými dverami sa skrývala okachličkovaná kúpeľňa s veľkou vaňou, menším sprchovým kútom a jednoduchým umývadlom. Samozrejme, aj ďalšími poličkami, na ktorých boli vystavené najrôznejšie kozmetické prípravky. Takto by sa dala opísať ľavá strana vstupnej haly. Ako už bolo spomenuté, vpravo boli schody, no ešte medzi nimi a vchodovými dverami bol otvorený oblúk, ktorým sa prechádzalo do kuchyne. Kuchyňa bola zariadená postaršie, ako aj väčšina domu, no cez to všetko vyzerala elegantne. Bola spojená s jedálňou, z ktorej sa dalo prejsť na príjemnú terasu a dobre udržiavaný dvor.* Poďte za mnou… *Povedala náhle žena, keď zavrela i zamkla vhodové dvere a vyzula sa. Pomaly smerovala k schodisku. Morio sa hneď vyzul a nasledoval ju, veď mu prišla milá a dobrá, ako by mohla mať taká žena aj inú tvár? Žena ich odviedla rovno do izby jej syna. Aby sa tam dostali, museli po vyjdení schodov zabočiť vpravo a ísť na koniec dlhšej chodby. Tam už boli dvere polepené rôznymi nálepkami a plagátmi. Žena dvere otvorila a z izby sa vyvalil zatuchnutý vzduch, ako keby tam dlho nikto nebol a ani sa tam nevetralo. Inak tá izba pôsobila príjemne, malá bledo modré steny a biely strop, stropová lampa bola pomerne obyčajná, no jej tienidlo bolo bledo modré, pomalované mnohými bielymi oblakmi. Oproti dverom bola pri stene pritisnutá klasická drevená posteľ, vedľa ktorej bol nočný stolík. Na nočnom stolíku bola kôpka rozprávkových knižiek a nočná lampička. Za nočným stolíkom sa tiahol radiator, ktorý bol vložený pod oknom, cez ktoré do izby prúdilo svetlo. Viac menej tá stena už bola voľná, no v kúte bola ešte rohová pohovka. Za koncom pohovky bol akýsi malý stolík, ktorý bol prázdny. Stena naproti oknu a teda napravo od dverí bola plná skríň a regálov s hračkami, samozrejme, našla sa tam aj jedna kižnica, no pred knihami boli ešte povystavované rôzne skladačky.* Hračky si hádam nájdete, dvere vám necham otvorené. Spravím vám niečo na jedenie, zatiaľ sa tu pohrajte. Otvorila by som aj okno, ale bojím sa, aby sa vám niečo nestalo.*
Možná.. trošku. *Zašeptá docela nejistě vzhledem k tomu, že si tu samou otázku vždycky kladl taky. Ale tak, jednou je to jeho jméno a musí se s ním smířit, ať je holčičí, nebo klučičí. Po cestě ženu bombarduje různými pokrmy i během toho, co napomíná Moria, což ho očividně vůbec, ale vůbec netrápí. Proč by vlastně mělo, když se ho ta poznámka vlastně vůbec nedotkla. Mít holčičí jméno přece neni zas taková ostuda? Nebo.. nebo jo? „To bych se musel přejmenovat. A zvykat si, že mi ostatní budou zase říkat jinak.. a pak mi někdo zavolá, řekne mi jiným jménem a já nebudu vědět, koho vlastně hledaj, protože se budu jmenovat jinak a zapomenu na to.“ Zhrozí se pod tou myšlenkou a dospěje k tomu, že si radši nechá svoje pravé jméno. Když se žena dobere ke dveřím, čapne Moria za ruku a táhne ho do ženina domu.*
Ehm, Aki, nie je to trocha ženské meno? *Opýtal sa zadumane, pričom sa tváril nevinne, no tá narážka bola úplne schválna.* Morio-kun, ako to hovoríš? Kde máš slušnosť? *Napomenula ho hneď tá žena, ktorá ich ťahala k sebe.* Mhm, tak, gomen, ale, moja zvedavosť mi proste nedala. To sa mi stáva a neviem to ovládať, že sa proste zo zvedavosti opýtam niečo, čo by som nemal… *Zatváril sa ešte smutne a obrátil pohľad na domy na druhej strane ulice.* Ach, mal by si sa najprv zamyslieť nad tým čo sa chystáš povedať, ale predsa len si ešte dieťa a s tým sa asi nedá nič robiť. Inak, ja som Shizune a nemusíte sa báť ma normálne tak oslovovať. *Dodala s úsmevom, keď tu zrazu zastavila, lebo boli pred jej domom.* Tak tu bývam… *Pustila ich ruky a vyšla tri schody, ktoré boli pred vchodovými dvermi. Z vrecka vytiahla kľúč, ktorým dvere otvorila a vpustila ich dnu.*
Aw.. *Zakňučí, když je mu rázně nadhozeno, že sladké jen tak nedostane. Odjakživa ho tahle věta straší ve snech. V sirotčinci o tom slyší v jednom kuse, takže ho to rozhodně jen tak nepustí. Pištět nad tím bude furt.* A co bude k jídlu? Nudle s mákem? A s cukrem? *K díky se asi ještě nemá. Čemu se taky divit, když za chvilku dostane jídlo – když někoho zhypnotizujete, taky se bez podnětu neprobudí. S ním a jídlem je to naprosto stejný. Dokud neuslyší cinknutí příboru o prázdný talíř, tak se jen tak z extáze nevzpamatuje.* Nebo dango? *Nahodí další jídlo. Vždyť něco takovýho to musí bejt! Jinak by ta ženská nepřežila. Něco sladkýho jíst musí.* Já.. uhm, Aki. Jsem Aki. *Představí se též, když se k tomu odhodlá i Morio. Nejspíš na tu situaci čekal, snad ze studu, nebo tak.*
Žiadne odvrávanie. *Oborila sa na Morio, no potom rovnako prísnym pohľadom prešla na Akiru.* Najprv normálne jedlo, potom až sladkosti. *Hovorila prísne, proste z nej bol cítiť ten materský inštinkt, či ako sa tomu nadáva. V zápätí sa ale usmiala a pozrela na oboch.* Tak čo, môžme ísť a nenápadne sa odtiaľto vypariť? Predsa len, hodnú chvíľu ste boli stredom diania a ešte väčšie celebrity nemusíte byť. *Jemne sa zasmiala nad vlastnou poznámkou a oboch ich chytila za ruku.* Hm, tak, tak vám teda ešte raz ďakujem. Ste naozaj dobrá… *Zakoktal sa ešte Morio, než ho žena začala pomaly až tahať. Očividne to bola dobrá žena, no ten jej spôsob, asi až moc starostlivý. Avšak, to nebolo nič, čo by Moriovi prekážalo. Samozrejme, otec bol k nemu veľmi priateľský a staral sa o neho ako len vedel, rozumeli si, ale stále to nebola úplne bežná výchova, keďže jeho otec nebol človek. Chvíľu váhal, či povie svoje pravé meno, keďže to bolo viac menej hra a to meno dostal od otca, no nakoniec sa rozhodol, že áno. Koniec koncov, s tymito ľuďmi sa už asi v živote neuvidí, tak čo na tom záleží?* M-m-m…. Volám sa Morio. *Vydal zo seba tichšie, ako keby sa hanbil za to, čo urobil.*
*Jeho počínání stále působí dost provinile. Přeci nechtěl nikomu ublížit a pomocná ruka vždycky pomůže. Není dobré dělat si nepřátele. Přemýšlí, kde by se tu dalo sehnat to, co kluk zmiňoval. Možná nemá peníze, ale určitě by to mohl zaplatit něčím jiným. Jeho tričko je moc pěkný, třeba by ho vzali. Nebo boty, ty jsou taky fajn. Ze všech těchhle myšlenek ho vytrhne Oznámení té ženy, které mu kompletně vymaže lítost z tváře a opět ji vymění v čistou dětskou radost. Zmínka o jídle mu prostě nemohla nevybrousit jiskru v oku. Ženu energicky čapne za ruku a lehce s ní zatřese, ale vzhledem k jeho výšce to asi nepůjde jen tak.* A-a.. má váš syn něco sladkýho? J-já.. já bych si dal třeba zmrzlinu, protože ten pán tamhle mi jí nedal. A třeba čokoládovej pohár s jahodama, nebo banán v čokoládě a.. *Vyjmenovává dál vše, co mu vlítne na mysl.*
Ale ale, obaja sa upokojte. *Povedala žena rozvážne a na tvári sa jej uhostil priateľský úsmev. Premerala si oboch chlapcov a potom pozrela dole, aby zistila, ako sú na tom tí dvaja muži.* Myslím, že obaja by ste sa mali aspoň na chvíľu stiahnuť z tejto rušnej ulice, aby ste sa upokojili a dostali do pohody. Čo keby vás vezmem k sebe? Možno sa čoskoro vratí aj môj syn, ktorý je len o niečo od vás starší a budete sa môcť zahrať. A taktiež by som vám spravila niečo na jedenie… *Dodala ešte okrajovo a čakala, ako budú usmrkanci reagovať. Morio presne chcel nejakú takúto ponuku na jedlo a očividne mu to aj vyšlo, aj keď nie úplne tak bezproblémovo, ako chcel, keďže ho skoro prevalcovala kára. Utrel si s rukami slzy a snažil sa o úsmev.* S-ste vážne milá. Ďakujem za vašu ponuku, no neviem, či by som ju mal prijať. Aha akú škodu som už spôsobil tu. *Samozrejme, že tú ponuku prijať chcel, ale musel to aj nejako zahrať, no nie?*
*Když vidí co způsobil, ještě víc začne zmatkovat. Hlas se mu třese o to víc, než předtím a dokonce mu po čele sjede kapka potu.* J-já, oni.. on.. *Koktá střílejíc pohledem všude možně, až zastaví zas na modrovlasém klukovi.* P-pardon. Já jen.. já.. ten vozík. On, oni.. *Zmateně mrká. Nebyl zvyklý, že by ho někdo napomínal, poněvadž to obvykle nebylo třeba. Tedy – samozřejmě když je příliš hyperaktivní, pořvávaj po něm furt, ať zklidní hormon, ale tohle není obvyklé napomenutí. Tedy pro něj ne, poněvadž ho nenapomíná ani jeden ze známých hlasů ze sirotčince. Cítí se opravdu provinile, když vidí, že toho kluka naprosto zjevně vyvedl z míry a teď je z toho smutný. S tím, jak je držen ženou nic moc nenadělá, prostě ho čapla a čeká, až zas pustí.* J-já. No, najdu ti to jídlo! P-pomůžu ti sehnat všechno, nebreč. *Kníkne ve snaze ho ukonejšit aspoň pomocnou rukou.*
*Čím viac je utešovaný, tým viac piští a ospravedlňuje sa, veď tak to deti aj robia a on sa toho drží. Ten muž, čo naháňal vozík si ho odtiahol bokom, pričom všade bolo haraburdie z vozíka a aj zmrzlina zo stánku. Ten muž prešiel ešte k zmrzlinárovi, aby sa ubezpečil, či je v poriadku a ospravedlnil sa mu. Žena išla pohladiť Moria po tvári, aby už prestal, no v tom ho akási žltá strela zhodila a pálila ďalej. Teda, pálila by ďalej, keby žena nebola pohotová a nechytila toho chalan za golier a nepotiahla späť.* Kamže kam? Čo tu beháš ako zmyslov zbavený? Sa upokoj chlapče, si v poriadku, tebe sa nič nestalo, skôr tí dvaja páni si urobili škodu. *Morio sa zdvihol zo zeme, pričom uslzenými očami pozrel na tú žltú trisku, ktorá bola držaná na mieste. Nesúhlasne ho prebodol pohľadom, že mu pokazil vystúpenie, keď v tom niečo zistil. Jeho šiltovka mu musela padnúť z hlavy!* Kde-kde je?! Kam zmizla? *Do očí sa mu hrnuli ešte väčšmi slzy, lebo to bol taktiež predmet, ktorý dostal od otca a veľa toho pre neho znamenal. Vyskočil a už by začal vyvádzať, keby nezistil, že šiltovka padla pod neho a on ju pri páde prisadol. Šiltovku teda zdvihol a začal si ju oprašovať, no na hlavu si ju už nedal. „Dosť nebezpečné mesto, najprv ma skoro prejde vozík a teraz ma zrazí nejaký chalan? Šiltovku rozhodne na hlave mať nemôžem, ešte by som ju stratil…“ A preto si ju teda aj odloží do batohu. A keď uvidí misku na jedlo, tak sa jeho brucho nahlas ozve, že je hladný a on začne znovu ručať, že ho to mrzí a utierať si slzy.* Ja, ja som chcel sa ísť len najesť. Babička ma poslala do mesta zistiť čo je nové v meste a zabezpečiť nejaké zásoby a ono sa mi stane toto…
*Ty tupé a bezeslovné pohledy náhle protne křik jakési přecitlivělé ženy, která vříská nad vozíkem, který se řítí na něj a zmrzlináře. Ten zareaguje docela pohotově a okamžitě zmrzlinu pustí s tím že div nepřeskočí pult. Vlastně ho spíš v rychlosti obejde a pištícího blonďáka. Vozík je tedy nakonec mine a všechno je v pohodě.* Eh.. j-já.. děkuju. Tu zmrzku už nechci. *Zahouká spěšně a radši se dá do útěku, který je v tuhle chvíli už naprosto zbytečný. Vždycky v takových situacích reaguje poměrně přehnaně, aniž by k tomu měl nějak zvlášť důvod.* Chce mě to sežrat. Sežráááát. Éh! *Piští po cestě. „Tohle město je hrozný! Ani zmrzlinu si nemůžu dát v klidu! A mám hlad!“ Fňukne si v duchu. Kšiltovka mu během toho, co ho stařík odstraňoval z cesty spadla a zapomněl na ni tam vzadu. Běží až do chvile, než narazí do čehosi měkkého, malého a modrého.* Áh! P-promiňte. Pardon. Nechtěl jsem. *Piští, ale.. nekoukne po kom vlastně skočil. Spíš má oči křečovitě zavřené, jako by mu v nejbližší době měl někdo dát pěstí.*
*Samozrejme, keď sa túlal len lesmi, tak si so sebou brával len svoju zbraň, posledný dar od otca – magický bič, no teraz vedel, že pôjde ďalej, tak sa na to proste pripravil. Rozbehol sa uličkami mesta a stále bežal. Mal v pláne sa najprv dostať na námestie a tam sa povypytovať, až potom niekam konkrétne zamieriť na jedlo alebo čo. Jeho jasne modré oči mapovali cestu pred ním, pričom bol mierne nervózny z pobytu tu. Veď sú to už roky, čo bol medzi toľkými ľuďmi. Keď pozoroval tie zabávajúce deti, tak im možno aj trochu závidel, no to si nepriznal. Ale stačilo to na odvedenie jeho pozornosti, keď v tom kročil na cestu bez toho, aby sa pozrel. A nešťastie bolo na svete, lebo vošiel do dráhy akéjsi väčšej káre, ktorú ťahal nie príliš starý muž. Ten spozornel a prudko károu strhol, aby sa chlapcovi vyhol, no to kára poskočil na hrbole, vytrhla sa mu z rúk a rútila sa rovno dole kopcom. Muž síce kričal a rozbehol sa za károu, no vedel, že ju len tak nedobehne, keďže kára už išla príliš rýchlo a blížila sa akémusi stánku, stánku so zmrzlinou. Nejaké ženské a celkovo okoloidúci začali okamžite hľadieť na káru a na chlapca uprostred cesty. Morio sa našťastie ale spamätal, sklopil pohľad a začal smokliť.* Ja, ja sa vám ospravedlňujem. Toto som nechcel, je to len moja chyba… Prosím, odpustite mi… *A aby tomu dodal na uveriteľnosti, tak mu z očí začali tiecť aj veľké krokodílie slzy. Za roky strávené s otcom sa naučil toho mnoho, od základov prvej mágie, bohobijeckej mágie, cez zlepšovanie fyzickej výdrže a základy obrany, až po psychický mentálny tréning. Boh vedel, aký je svet krutý a preto aj svojho syna naučil siahať po rôznych prostriedkoch a zbraniach, pričom ho učil aj ako zakrývať svoje kutočné pocity. Zozačiatku nedokázal Morio hrať vôbec presvedčivo, no neskôr si osvojil určitú metódu, metódu, pri ktorej si predstavoval rôzne veci, ktoré ho privádzali k určitým emóciám. Možno to bolo dosť tvrdé, aby dieťa ovládlo takéto taktiky, no zároveň bolo stále dieťaťom a preto nedokázalo len tak fyzicky ubližovať a napádať.* Ale no, chlapče, poď sem. Ja viem, že toto si nechcel, len si bol neopatrný, neboj, to bude dobré… *Upokojovala ho akásy žena v dlhej zástere, ktorá k nemu pristúpila.*
*Vyrazil dost nalehko. Vlastně si na cestu vzal jen tu kšiltovku, sebe a víc už nic. Samozřejmě doufal v to, že se na cestě něco k jídlu najde. ‚Doma‘ mu vždycky poskytli jídlo, takže nikdy nezažil hlad ani žízeň. tedy samozřejmě ano – on má hlad stále, ale nikdy ne tak, že by to byl smrtelně neutišitelný hlad. Jak je zhypnotizovaný stánkem se zmrzlinou, tak bezděky málem narazí do několika lidí po cestě. Mnozí mu stihnou uhnout, ale někteří takové štěstí nemají.* Eh, pardon. Nechtěl jsem. *Omluví se docela nesměle s lehkým úsměvem a psíma očima, aby mu to prominuli. Lidi ho jednoduše neřešej, takže to zabírá. U zmrzlináře zvedne hlavu a stoupne si na špičky, aby viděl, jaké příchutě to tam vlastně nabízí. Vidí jen opravdu matně, ale musí se hold spokojit.* Etto, takže.. *Znovu si normálně stoupne, protože na špičkách už být nemusí. V zamyšlení si přiloží ukazováček pravé ruky k tváři.* Kopeček jahodový, čokoládový, vanilkový.. pak tu modrou, pistáciovou a banánovou. Jo a ještě… *Vyjmenovává dál koukajíc přitom absolutně do blba. Stařík u stánku na něj kouká dost blbě, ale kopečky na sebe dává. Naneštěstí má jen polovinu z toho, co si chlapec žádá.* A citrónovou. *Ukončí a kopeček spadne na hromadu. Na to si chmátne do kapsy džín, odkud vytáhne pár drobných mincí, starou sponku a lístek. To položí staříkovi na pultík a s přihlouplým úsměvem na něj koukne.*
*Už to bola naozaj doba, čo opustil priestory severných lesov Worth Woodsea a tým aj svoj domov. Teda, nie opustil ako opustil, proste sa potreboval dostať aj niekam inam. Veď tie lesy už poznal skoro naspamäť, aj keď boli ohromne veľké, on sa nimi často túlal so svojím otcom a dokonca ich mnohokrát videl aj z vtáčej perspektívy, keď otca ukecal, aby sa s ním preletel. Morio si nikdy príliš neuvedomoval, že jeho otec nie je len tak niekto, že to vlastne nie je ani ľudská bytosť. Vedel, že to nie je jeho biologický otec, no vedel, že je to jeho jediný pravý otec. Zároveň bolo ale aj veľmi málo vecí, čo o ňom vlastne vedel, no veril, že bol pre neho aspoň čiastočne synom. A aj preto ho to jeho zmiznutie a náhly odchod veľmi prekvapil, ale zároveň zranil. To sa už stalo však dávnejšie a on sa rozhodol spoznávať svet a získavať informácie, vďaka ktorým by dokázal spraviť niečo, čím by sa preslávil a boh blesku by na neho mohol byť právom hrdý. Do tohoto mesta sa dostal na akomsi voze so senom, ražom, ale aj hotovou múkou a podobným tovarom. Ten voz patril akémusi starkému, ktorého stretol v jednom horskom mlyne. Starký bol veľmi priateľský a preto ponúkol tomuto chlapcovi pomoc, keď mu vyrozprával, prečo a kam smeruje. Samozrejme, jeho prečo a kam bola len pokrútená realita, no aspoň ho dostala do mesta. S úsmevom sa poklonil pri bránach mesta tomu starcovi a poďakoval mu. „Tak, konečne som sa dostal aj medzi ľudí. Hádam sa mi podarí zohnať aspoň nejaké informácie a zároveň si vyprosiť nejaké jedlo, keďže začínam byť hladný…“ Povzdychol si v duchu a popravil si čiernu šiltovku, ktorú mal na hlave. Jej šilt smeroval dozadu namiesto dopredu, no jemu to tak vyhovovalo, keďže to tak nosil schválne. Cez dieru medzi latkovým košom siľtovky a tenkým pruhom látky na zapínanie mu vytŕčali jeho bledomodré vlasy, presnejšie iba ofina, ktorá bola kvôli tej polohe podvihnutá. Samozrejme, jeho bledomodré vlasy vytŕčali spod šiltovky aj bežne, no tá ofina bola najvýraznejšia. Na sebe mal biele tričko s krátkym rukávom, ktoré už nebolo tak úplne biele, keďže on bol stále dieťa, a akési tmavšie nohavice. Na nohaviciach bolo väčšie množstvo dier, vďaka čomu to vyzeralo, že tie diery tam majú byť a sú prirodzene. Jeho topánky tiež vyzerali, ako keby sa chceli každú chvíľu rozpadnúť, no zatiaľ držali. Na chrbte mal ešte malý batoh, v ktorom mal dve fľašky na vodu, no voda už bola len v jednej a aj to tam bolo už len po spodku, keďže dlho nenarazili na žiadnu rieku a nemohol len tak zoskakovať z voza. Okrem toho mal v batohu ešte akúsi misku, v ktorej mal jesť, no momentálne už bola prázdna, a ešte jeho jedinú zbraň. Tú zbraň dostal od otca deň predtým, ako zmizol, so slovami, že sa ju musí naučiť používať, lebo svet je kruté miesto a nie vždy bude môcť byť pri ňom, aby ho ochránil. Tie slová zneli Moriovi v hlave doteraz, keďže z nich bolo cítiť smútok. On už asi pri tých slovách vedel, že Moria bude musieť opustiť.*
*Když naskočíte do zavazadlového prostoru vlaku těsně před jeho odjezdem, obyčejně to končí tak, že nevíte, kde vás vlak vysadí. A přesně to se stalo i jemu – hrozně se nudil a nevěděl, kam by měl jít. Konec konců se svou hyperaktivitou už své město prolezl a tak nevěděl, kam by mohl zajít. V cukrárně měli ještě zavřeno a i když toto město nezná, jistě se vrátí zpět do doby, než otevřou. Aspoň to si myslí teda. Vyskočil z vlaku, když se zastavil na konci nejdůležitějšího spojení z Magnolie. V očích mu běží jiskra, která značí nadšení z neznámého prostoru. Nebere v potaz to, že absolutně netuší, kde vlastně je. Zatím se od železnice dostal do jakéhosi města. Zastavuje se snad u každé výlohy, která mu padne do cesty, ovšem u jedné vydrží sotva pár vteřin, než se přesune ke druhé. „Nikdy nic sladkýho. Hmm.. asi budou mít v jiný části města. Nebo bude zvlášť město, kde bude jenom sladký – přeci to někde musí mít!“ Zakňučí si v duchu. už pár hodin neměl zmrzlinu a je z toho celkem na dně. Na sobě má modré triko s krátkým rukávem, které je mu jednoznačně minimálně o číslo větší. Na nohou džínové tříčtvrteční kalhoty a modro-bílé otrhané tenisky. Stejně zbarvená je i kšiltovka na jeho hlavě, která je otočena kšiltem do strany.* Ha! *Vypískne, když konečně vyčmuchá zmrzlinu. Jen na chvilku otočil zrak od obchodů a vyčenichal zmrzlináře. K tomu se okamžitě rozeběhne, aby ho obral o veškeré zásoby.*