Pozostatky menšej dediny, ktorá bola domovom vyspelej civilizácie, Nirvitov. Nirviti boli tvorcami Nirvany, no jej moc sa im vypomstila.
Staroveká dedina
37 komentářů u Staroveká dedina
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.
*Leží na zemi, nějak nemá sílu k tomu dělat něco dalšího, když je ráda, že vůbec dýchá a i to jí bolí. Rozhodně si uvědomuje, že je fajn, že nyní není žádná zima, i když jí nyní chladno je. Doufá, že sluníčko snad ještě pomůže. Jak se tak válí bez pohybu po zemi, jedno ucho jí odlehne, jak voda, která jí sluch zalehla, z větší části stekla ven. Zbytková voda jí v tom uchu šimrá. Nemá sílu k tomu s tím něco udělat, ale zaslechne tak přeci jen slova, která málem nezaznamenala. Ztěžka oddechuje. Zvažovala, že by zvedla na znak kladné odpovědi, třebas špičku ocásku, nebo ruku, ale nenachází k tomu sílu a mluvení jí nyní příliš nejde. Naštěstí má jednu ruku u krku, takže si ho slabounce bez nějaké síly, promne po tom pokusu mluvit. Samozřejmě z ní nic nevyšlo, proto pokusu nyní promluvit zanechala. Místo toho se zadívá směrem k tomu svému zachránci, kterému je čelem. Konečně se dostane k tomu, aspoň tu ruku u krku sevřít skoro v pěstičku a zvednout palec. Ostatně považuje se být v pořádku, když už se nedusí a neví o tom, že by měla nějaké zranění. Ta ruka jí tak nevydrží dlouho. Znaveně povolí ruku, takže už vůbec není v pěstičce, natož palec vzhůru.*
*Nemal silu ešte niečo robiť a ani nevedel, čo je je, veď vyzeralo, že žije a dýchanie ho nejako nenapadlo skontrolovať. Áno, možno to bola hlúpa chyba, no on bol stále dieťa a podal nadľudský výkon v plávaní so záťažou. V tom však započul nejaký zvuk a tak nejako natočil hlavu k nej a keď videl, čo robí, tak ním trhlo. Z posledných sil sa nejako snažil odhádzať z vody a ďalej od nej, no keďže nemal poriadne síl už a bol stále zadýchaný, tak to vyzeralo, ako keď sa ryba hádže na suchu. A tak si aj pripadal. Nejako sa mu nakoniec predsa len podarilo dostať kúsok od vody, no teraz už cítil, že sa len tak nepohne. Veď asi všetky svaly jeho tela si vytrpeli čo mohli. Otvoril ústa, že niečo povie, no nič. Nevydal ani hlásku. Zhlboka sa nadýchol a potom pri výdychu zo seba dostal aj slová.* S-si v poriadku?
*Rozhodně na tom není nejlépe a nevidí další snahu svého zachránce o to jí pomoct dál, takže si musí pomoct sama. Navíc nemůže dýchat a ta nutnost se nadechnout jí žene k tomu si rve šátrat po krku, načež se přetočí čelem k zemi v jakémsi zničeném poloskrčení, by neměla ksicht ve vodě a začne s pokusy mlátit si po hrudníku vší zbývající silou. Jen jednou rukou, druhou si zkusí vynutit zvracení, což obvykle pomáhá, když sní něco špatného, nebo jedovatého. Nakonec se zakuckáním vyzvrací vodu a rukama se v náhlé úlevě i skoro zemdlení, opře oběma rukama o zem, zatímco vykašlává vodu. Strašně jí škrábe v krku a bolí jí dýchat, ale cítí se nadšeně, zvítězila. Konečně se dokázala nadechnout, potom co z ní všechna ta voda vyšla ven. Dýchá jen s jistými obtížemi, ale dýchá. Docachtá se po čtyřech zmoženě z vody úplně ven. Jen kousíček od ní si dovolí svézt se k zemi. Je moc unavená, vyčerpaná. Chce se jí spát tak zkouší odpočívat. Kočičí ocásek nese úplně bezvládně a uši má svěšené, plné vody, takže ani nic neslyší.*
*Keď sa mu pokúsila uvoľniť, tak ním trhlo a skoro padol dozadu, keďže nemal už žiadnu silu. Teraz ho ani netrápilo, že svoje oblečenie a vybavenie má kus za sebou, a ani to, že je polonahý, čo inak nezniesol na verejnosti. Proste sa len snažil popadnúť dych. Srdce mu bylo ako o závod a občasne sa mu ešte zahmlelo pred očami. Už nemal silu ani vzdorovať, tak sa proste vyvolil tam, pokiaľ došiel, takže vrchnú polovicu tela mal na súši, zatiaľ čo tú spadnú obmývala voda. Zapozeral sa na nebo, akoby sa snažil odhadnúť, koľko je asi hodín, no v tom nebol nikdy dobrý. Teda, ak bol ešte v blízkosti úkrytu, tak sa dokázal zorientovať a približne to určiť, no takto to bolo pre neho nemožné. Čo však bolo horšie bolo, že bol dosť ďaleko od úkrytu, bol bez síl i energiu a tu nebolo žiadne jedlo, ktorým by sa posilnil. Samozrejme, zostával lov, no na ten by potreboval silu a energiu. „Pochybujem, že sa dnes dokážem vrátiť, no ak nie, tak mám vážny problém…“ Povzdychol si v duchu a privrel oči.*
*Ztěžka sípe, nemá pořádně sílu vůbec něco dělat z nedostatku kyslíku a netuší, jak se té vody v sobě zbavit, aby se mohla konečně nadechnout. Oči má mírně vypoulené a barva kůže rozhodně nevypadá zdravě. Nevnímá ani to, že je tažena po tom hrubším povrchu, který značí, že je na mělčině. Stále se marně snaží popadnout dech, tělu ovšem překáží vdechnutá voda. Má dokonce sama snahu dostat se co nejdál od vody, jen k tomu nemá skoro žádnou sílu. Nakonec se mu pokusí vytrhnout, když v tom lehu na mělčině jí nehrozí, že by se její tvář ocitla pod vodou.*
*Samozrejme, nebola nijak extra ťažká a voda ju ešte nadľahčovala, no predsa len to bola váha naviac a tak nebolo také ľahké s ňou plávať. Hlavne keď sa snažila udržať na hladine a jeho buď tlačila nižšie alebo pomaly až škrtila. Bol to neskutočný súboj s vlastnými silami, keďže jemu samému opäť dochádzal kyslík a nemal sa ako nadýchnuť, no len sa modlil, aby boli čo najskôr už pri brehu. Cítil, ako sa mu začína zahmlievať pred očami a vysichá mu v hrdlo, no čo mohol robiť? Len potriasol hlavou a značil sa zabrať, aj keď plával čoraz pomalšie a pomalšie. Jeho svaly boli príliš vypäté a strácali silu, hlavne keď on sa ocital na hranici bezvedomia a držal sa len silou vôle. „Toto je koniec. Umriem, lebo som zachraňoval…“ Jeho utichajúcej mysli neunikla sarkastická poznámka, no v tom sa niečo zmenilo. Jeho privierajúce sa oči sa náhle poriadne otvorili, keďže palcom nohy pri plávaní škrkol o kameň. A to mohlo byť jediným znamením, dosiahol to! Nohy z celej sily zaboril do klzkých kameňov, aby sa odrazil, čím ich oboch dostal nad hladinu. Rukou okamžite siahol po jej rukách, aby sa jej vymanil a len ju na sucho už doatihol, no okamžite začal kašlať. Jeho oči boli zaliate krvou, keďže hľadel aj pod vodou a tá očom neprospievala, no hlavne, bol pridusený. Pri kašľaní sa až predklonil a rukou si slabšie udrel do hrude. „Zvlá-zvládol som to…“ Nedokázal sa už pohnúť, padol na kolená, no našťastie ich dostal už dostatočne blízko, takže aj keď bol na kolenách, hlavu mal nad hladinou. Z posledných síl sa nejako snažil ťahať seba aj ju von z vody.*
*Ještě zaznamená to, že ten cizinec má snahu jí chytit a asi vytáhnout nad hladinu a její vědomí má velkou snahu odplout pryč. Její tělo je obvykle lehké, neváží zas tolik, ale nyní má vodu v uších, promáčený kočičí ocásek a vodu v sobě. Na ostrově je klid a nic tohle menší drama krom ptactva, hmyzu, obyvatel vodní říše a těch dvou samých, nezbystří. V jednom směru je to dobře a v dalším zase ne. Mohl by to být totiž klidně i někdo, kdo by jim mohl pomoct, mohl by ovšem též chtít spíš uškodit. Ještě je při vědomí, ale stěží vůbec zaznamená jeho snahu o umělé dýchání pod vodou. Na to se ocitne v dalším záblesku vědomí nad hladinou. Vše jí přijde zpomalené, přičemž jí kvůli tomu unikají jisté části dění. Ještě má v sobě trochu vzduchu co se jí povedlo nepustit ven i přes to zmatkování i tu vodu co vdechla. Takže, jakmile se octne jen na okamžik s hlavou nad hladinou. Pokouší se té vody zbavit, vyprsknout jí či tak a nadechnout se. Rukama na okamžik zpevní stisk, aby nepadala, ale stěží to vnímá, jak má potíže se nadechnout.*
*Je ešte dosť ďaleko, aby ju chytil za ruku, snaži sa a načahuje sa, no v tom sa jej len chabo dotkne, no jej ruka sa mu klzká vo vode vyšmykne a začne klesať. Je mu jasné, že to jej dochádza čas a tak pridá. Chytí ju za golier alebo niečo v tých miestach, aby sa mu ju podarilo vytiahnuť, no nie je rozprávkovým zachráncom, možno je trénované dieťa, ale stále dieťa a tak nemá silu zo sebou ťahať ešte niekoho na hladinu. Áno, snaži sa, no jemu samému dochádza kyslík, keďže plával pod hladinou. A voda bola navyše silným súperom. Podarilo sa mu ju dotiahnuť k hladine, ale nedokázal ju vytlačiť nad hladinu a preto nemal na výber. Prudko sa vynoril on sám a zhlboka vydýchol i sa hneď nadýchol. Toto dvakrát zopakoval, no v tom sa prudko ponoril. Pritiahol si ju k sebe, zapchal jej jednou rukou nos a druhou si ju držal, aby ju voda nezobrala. Sám nevedel, či to uspeje, veď umele dýchanie vedel asi každy, veď to bolo primitívne, no pod vodou? Riskoval drahocený kyslík. Tak či onak, nemal na výber a tak sa odhodlal a natisol svoje pery na jej a načahoval prsty z ruky na jej nose, aby ju nejako donútil pootvoriť ústa. Tak sa jej snažil darovať trocha vzduchu, aj keď dosť z neho uniklo do vody. Za normálnych okolností by sa to asi bralo ako pusa, no normálna okolnosť to nebola a on bol v tomto dosť zaostalý, aj keď v inom napredoval, svoje city si chránil a žiadna láska pre neho nebola ešte reálna, tak to proste neriešil. Ešte raz sa prudko vynoril a nadýchol, no potom sa ponoril pre jej ruky. Tie si dal akosi cez ramená, aby mohol plávať, no vedel, že ju bude musieť prichytávať. Prudko s vypätím všetkých síl sa snažil čo najrýchlejšie plávať k brehu.*
*Nadále se topí. Teď už se ani nezvládá opět prodrat k té hladině. Lehce se jí z toho nedostatku vzduchu a vody v dýchacích cestách, zatmívá před očima. Je to, jakoby pro ní byl náhle ten čas pomalejší. Není jí ani zima. Zpozoruje, že se k ní cosi blíží. Pohlédne tím směrem. S obtížema pozná, že je to nějaký člověk, též dítě a přibližuje se nadále k ní. Natáhne směrem k Moriovi ruku ve snaze se ho chytit. Má naději, že jí možná pomůže, aneb tonoucí se stébla chytá. On je pro ní tím pomyslným stéblem, než se jí zatmí před očima víc. Náhle nemá sílu k tomu se dál snažit přeprat vodu.*
*Okamžite spozoruje, ako sa niečo modré prediera na povrch krištáľovo čistej vody, takže si pohne rýchlejšie k brehu. Pozorne sleduje, čo sa tam deje, no nič moc nevidí, keďže voda odráža prudké slnečné lúče do jeho očí a zo spodu ho nemôže chrániť ani šilt. „Je to mačka? Prisahal by som, že také uši majú len mačky, ale taká veľká? Alebo to je len ilúzia spôsobená tou vodou a slnkom?“ Uvažoval v duchu. Nechcel sa zbytočne opäť namočiť, no očividne nemal moc na výber. Teda, nemusel ju zachraňovať, že, veď ani nevedel, kto to je alebo čo to je. Mohol to byť nepriateľ alebo akési zviera, ktoré by sa v zúfalstve a strachu na neho vrhlo. Márnil čas, ktorý tej osobe očividne dochádzal.* Boh, stoj pri mne a ochraňuj ma, toto nedopadne dobre… *Nakoniec sa to predsa len rozhodol preskúmať zbližšia, keďže tá bytosť očividne nevedela plávať, čiže v prípade núdze by ako tak odplával. Preto si ten zhodil z hlavy šiltovku a spolu s bičom ju hodil do trávi. Ak chcel, aby sa mu oblečenie skorej uschlo, tak si ho musel dať dole, čo urobil v extrémnej rýchlosti a pohodil ho k biču a šiltovke. Následne sa len rozbehol po klzkom kamenistom dne, no takmer okamžite ho stratil pod nohami, keďŽe tam nebol pekný briežok, ale rôzne jamy. Preto musel plávať, pričom sa ponoril aj pod vodu, aby tak objekt mohol preskúmať lepšie. „Je-je-je to človek?“ Opýtal sa neisto sám seba, moc sa mu kvôli len tak niekomu riskovať nechcelo, ale zároveň sa mu priečilo prizerať na to, ako trpí. A navyše, aj on sám bol zachránený, keď bol na pokraji smrti, tak sa nemohol zachovať inak.*
*Je to pro ní bolestivý šok. Bolest z dopadu do té vody z té výšky, ale šok z té vody osobně. Na okamžik jí to vyrazí dech. Naštěstí to během okamžiku pomine. Mezitím jí to zase na okamžik vynáší ke hladině. Hlavou se ocitne na okamžik skoro nad hladinou. Mumei ve svém strachu vidí naději k nadechnutí se. Zapomene se díky tomu a nadechne se prudce, ale vody, jak má ještě nos u hladiny a ústa pod vodou a logicky se zakucká, čímž vydechne tak drahocenný vzduch, díky tomu se octne opět pod vodou. Neumí plavat, takže hloubka do níž zapadla je pro ní neštěstím ve štěstí. Kdyby dopadla do mělké části, dopadla by hůř při dopadu samotném, ale takto jí zase hrozí utopení se. Navíc zmatkuje. Logicky se pokouší v tom zmatku prodrat opět k hladině. K té ovšem za celou tu dobu akorát vystoupali leda bublinky vzduchu. Topí se ve vodě, zatímco jí hlavou probíhají myšlenky na to, že potřebuje dýchat i to, jak moc blbej to byl nápad a vodu v nose o ústech. Tu v uších nyní ani neregistruje, jak jí jde o život.*
*S povzdychom krútil hlavou, ked jeho biele tričko, ktoré teraz vyzeralo skutočne bielo, bolo ešte stále vlhké. Áno, v tomto teple stihlo trošička preschnúť, ale stále nie dostatočne. Kraťase na tom však boli horšie, boli od vody studené a stále premočené, keďže to bola hrubšia a predovšetkým iná látka. „Čo teraz? Mám tu čakať, kým mi to uschne? Vážne tu nechcem takto pobehovať, ešte by som sa do niečoho zaplietol a takto by to bol problém ešte navyše…“ Trápil si nad touto dilemou svoju modrú hlavičku, keď v tom započul čľupnutie. Úplne iné člupnutie, ako to, čo vydávala voda pri svojom pár alebo by vydal nejaký kameň, ktorý sa uvoľnil a padol. Okamžite strhol svoje biele tričko z haluze a prevliekol si ho cez hlavu a schmatol aj nohavice. Avšak, keďže mal nohavice nepravidelne dotrhané, až tak, že to vyzetalo, že tak to proste má byť, sa zachytili o nejakú halúzku, ktorá vyrastala z toho koreňa, keďže sa dostala do diery a držala látku. Tým dieru o niečo rozšíril, ale to neriešil, rýchlo ju stiahol a kraťase, síce vlhké a studené, až ním cuklo, si prevliekol a zapol. Ani si neuvedomoval, že si tričko obliekol naopak a ani ho to momentálne nijak neťažilo. Šiltovku si obratne zdvihol a narazil na hlavu, výnimočne však šiltom vpred, no ten potiahol nižšie do tváre a tak sa čiastočne maskoval. Úplne inštinktívne vzal aj zmotaný bič do kruhu, no ten držal v ruke za chrbtom. Opatrne začal pristupovať tam, odkiaľ to počul.*
*Pomalu, opatrně slézá dolů. Je to pro ní namáhavé, jelikož je v nebezpečné situaci. Soustředěně si hledá úchyty, aniž by věděla, zda nalezne nějaký níž, nebo zda tam vůbec ta stěna pokračuje. Zatím se jí naštěstí, drží štěstí. Stále nějaké místa na uchycení se, nebo došlápnutí nohama, nachází. Trvá jí to docela dlouho. Těší se, až konečně bude na pevné zemi. Uši má přitisknuté pevně k hlavě a vzad. Necítí se příliš bezpečně. Navíc jí chytá mírná závrať co jí při sestupu o to víc zdržuje. Obličej má plný potu. Čím dál tím víc zpomaluje svůj sestup, načež zastaví zcela, protože už cítí, že má pod jednou nohou na došlápnutí leda kluzký povrch. Neví co dál a má z toho strach. Snaží se tím chodidlem nahmatat suchý, nebo povrch, který není hladký a tedy, ani kluzký, jenže ten hladký povrch toho kamene je dlouhý a ona je maličká. Nedosáhne pod něj. Dýchá rychle a s rozšířenýma očima má před sebou vidinu leda dvou možností toho co jí zbývá. Poté přijde na třetí, kterou je vrátit se zpátky na ten vršek. Znovu vylézt nahoru. Má ovšem trochu větší strach, horko těžko se teď donutí k šplhání zpět nahoru, když jí cestou na jednom místě výše, sjela noha a poté se jí i utrhl kousek stěny, který pro ní byl místem na držení. Má obavy, že by stejně uvízla. Zlostně škubne kočičím ocasem, načež se uvolní a odrazí se od stěny dál. Nechce se o ní zranit. Takto sotva chviličku, pár vteřin zažívá pád, načež sjede pod vodní hladinu.*
*Nevzďaloval sa ďaleko od toho stromu, pri ktorom mal svoje veci, veď by mu mohli ešte zminzúť! Síce táto dedina vyzerala už desaťročia opustená a nikoho v okolí nevidel, no čo keď sa tu ponevieral nejaký veveričí muž? Čo by robil potom? Stratil by svoje oblečenie, svoj bič, no čo by bolo horšie, aj svoju šiltovku! Síce sa ponevieral okolo, kútikom oka stále sledoval ten strom, aj keď nevedel o tom, že by tu niekto ešte mal byť. Veď aj keby dotyčná osoba vydávala nejaké zvuky, len tak ľahko by ich kvôli zurčaniu vody nepočul. Po chvíľke sa odvážil ešte viac vzdialiť od stromu a vydal sa k slamennému prístrešku, ktorý bol asi dvadsať metrov v ľavo. Preto mu netrvalo ani dlho, kým sa tam dostal, veď ten ostrovček nebol ani nijak extra veľký, že.* Mh-hm… *Vydal akýsi zamyslený zvuk, keď sledoval to, čo pod tým prístreškom zostalo. Samozrejme, v streche boli už diery a tak tam prenikalo aj viac svetla, no o to ani tak moc nešlo. Skôr to, čo bolo po zemi, akési rôzne drevené predmety, ktoré slúžili bohvie na čo, pochované jemným nánosom hliny a prachu. Ďalej nejaké polorozpadnuté stoličky a kadečo ďalšie. Morio nesúhlasne zakrútil hlavou. „Čo keď tu niekedy žil otec? Ale, toto nevypovedá jeho vkusu… Čo keď tu žili podobný otcovi? Mal by som to radšej preskúmať…“ Povedal si odhodlane v duchu a vydal sa naspäť k stromu, dúfajúc, že jeho oblečenie už preschlo. To bola samozrejme hlúposť, ako by mohlo za takú chvíľu uschnúť?*
*Přijde jí to být strašně vysoko, jak tak hledí tam dolů. Hlavní co jí ovšem odrazuje je ten holý fakt, že celý ten ostrůvek tam dole je obklopený vodou. Všude kolem něj je samá voda. Povzdechne si. Nelíbí se jí to ani náhodou, ale je na to místo zvědavá. Cítí totiž jakousi naději na to, že by tam možná mohli být ti dva, kteří jí vychovávali a poté zmizeli, aniž by jí něco byť jen řekli. Rozhlíží se tedy po možnosti, jak se tam dolů dostat. Po nějaké bezpečné a co nejméně mokré cestě. Nemůže nic nalézt. Začne se po své straně souše procházet sem a tam. Snaží se být ovšem opatrná, nebylo by dobré, kdyby z takové výšky spadla a nesnáší vodu. Zaručeně by tak skončila rovnou, přímo v té vodě dole. Jen přitom pomyšlení má uši přitisklé k hlavě s tendencí se choulit. Nesnáší pocit vody v kočičích uších, strašně problematicky se z nich totiž dostává. Podrážděně škube kočičím ocáskem. Zastaví se. Nakonec si najde jedno místo, kde se rozhodne risknout to slézt. Nemá žádný provaz, ani nic co by jí během toho pomáhalo. Musí se tedy pouze spolehnout na to, že povrch, kterého se bude chytat rukama či na něm bude stát nožkama bez jakékoliv obuvi, bude pevný a silný. Uvědomuje si, že pod sebou má jen samou vodu, netuší vůbec její hloubku, ani nechce. Začne opatrně slézat, hledat vhodné úchyty pro ruce, prsty a míří dolů.*
Keď bol blízko brehu a teda aj on so svojou malou postavou dosiahol nohami na dno, tak sa postavil a pokračoval von z vody normálne kráčaním. Bič si vzal znovu do ruky a odpľul si, keďže nebolo najchutnejšie mať tú rukoväť, ktorá zvláda mnoho nástrah a hlavne pot z jeho ruky, keď je nervózny, v ústach. Kráčal rovno k najbližšiemu stromu, pod ktorý si rovno hodil bič. Poriadne sa poobzeral a nenachádzal žiadnu hrozbu, kvôli ktorej by musel ten bič stále zvierať. Následne si stiahol z hlavy šiltovku, ktorá bola pomerne mokrá, no vďaka tomu, že ju mal na hlave a on si hlavu chránil, sa vyhla najhoršiemu. Šiltovku si opatrne položil na bič a následne sa ešte raz rozhliadol okolo seba. Keď nikoho nevidel, tak si stiahol svoje biele tričko zo seba. V rukách ho trochu vyžmýkal a následne ho povesil na najnižšiu haluz toho stromu, aby sa uschlo. Ten istý postup urobil aj so svojimi kraťasmi, no spodnú bielizeň si samozrejme nechal. Týmto vyzlečením vlastne odhalil aj svoje telo, ktoré neodhaloval moc rád. Nevedno prečo, ale proste nemal potrebu, aj keď boli väčšie teplá, sa len tak vyzliekať. Na svoj vek bolo možné pozorovať aj nejaké obrysi svalov, no stále to bolo vzhľadom na jeho vek, lebo inak bol dosť obyčajnej postavy. Okrem obrysov svalov mal však občasne aj rôzne šrámy, prípadne malé jazvy, po rôznych miestach tela. Našťastie ich bolo len zopár a neboli výrazné, no aj tak bolo možné si ich všimnúť. Väčšina z nich bola z tých dní, keď bol unesený a následne utiekol.*
*Slyší vodní tok. Vydává se tedy k němu a cestuje dál přesně podél něj. Následuje vodu a je zvědavá na to, co nalezne na jejím konci. Nechodí ovšem přímo v její těsné blízkosti. Drží si svůj bezpečný odstup. Vodu ráda nemá. Vadí jí kvůli uším. Střihne kočičíma ušima a stáhne je následně. Nejistě zastaví. Zvažuje po té delší době co šla, než došla do tohohle bodu, co je dál, když se zvuk toku vody mění. Mrzí jí, že tu s ní už nejsou ti co jí vychovávali nějakou tu dobu, než jí záhadně zmizeli a už se nikdy nevrátili. Určitě by jí to vysvětlili. Znovu se rozejde. Jde pomaličku a zvažuje nadále, čím to může být. Rozhodně se nechce koupat, už jen přitom pomyšlení na tu situaci, že skončí v té hluboké vodě jí přejede po zádech mráz a naskočí jí husí kůže, která se projeví i na kočičích uší a ocase. Zlostně jím mrskne a poodejde o kus dál od té řeky, jen pro každý případ. Pro tu jistotu toho, že tím spíš tam nezahučí. Opatrně kráčí dál tím směrem. Necítí se zrovna bezpečně, když tu zastaví. Vidí, jak se voda podivně svažuje a slyší z tama hluk. Trošku znovu poodstoupí, načež se nadále vydává znovu vpřed. Netuší, že někdo byl před tím na opačné straně. Dostala se sem později, takže neměla tu šanci ho zahlédnout. Dojde ovšem ke kraji a zadívá se dolů. Napřímí a stáhne kočičí ušiska s jistým úžasem. Hledí z té výšky dolů. Samozřejmě počas toho zbystří budovy, které tam jsou na sobě nahlučené.*
Kde asi tak teraz si? A koľko je to vlastne dní, čo si ma opustil? Alebo skôr týždňov či mesiacov? A myslíš aspoň občas na mňa? *Pýtal sa sám seba potichu, pričom bolponorený v spomienkach. V spomienkach, keď bol Žiariaci generál ešte s ním a vychovával ho. No nie, on musel tú pohodu narušiť a len tak si zmiznúť. Samozrejme, zanechal toho Moriovi veľa, tá šiltovka bola jedným z takých predmetov, no ako poslednú vec dostal Morio bič. Že vraj aby sa o seba dokázal postarať a aby sa chránil. Že sa nehanbí, dať dieťaťu do ruky zbraň a len tak si odísť. Asi takto by zmýšľala väčšina ľudí, no modrovlasý chlapec to tak nebral. Vedel, že sa muselo stať niečo vážne, keď musel otec odísť. No ani to mu nezabraňovalo v tom, aby ho mal ďalej rád a uznával za svojho otca, aj keď ním nebol. Veď akoby ním mohol byť, že? Koniec koncov, Morio bol človek a jeho otec boh, aj keď zozačiatku si to chlapec neuvedomoval. V tom ho však z myšlienok vytrhli hlasné zvuky, ktoré vydávala voda, keď sa trieštila o skaly dole. Skutočne, tu sa rieka menila na vodopád a ďalej dole pokračovala v dvoch korytách. Nevedno, či sú obe prírodné alebo jedno z nich umelo vytvorené, no medzi ramenami rieky sa nachádza akýsi ostrov. A na tom ostrovčeku dokonca niečo je. Akési pozostatky života, chatrče, obydlia. Morio najprv chvíľu zostal stáť a svojimi jasne modrými očami sledoval to, čo sa dialo pod ním, než nabral odvahu sa tam nejak dostať. Obchádzať to nechcel, tak si musel hľadať inú cestu. Po chvíľi hľadania uvidel bokom na skalnej stene akýsi úzky vytŕčajúci prevys, ktorý sa rozhodol využiť. Pravou rukou chytil svoj bič za rukoväť a ľavou rukou ho odopol od nohavíc. Prvýkrat šľahol len do zeme vedľa seba, no v tom momemnte začal bič žiariť. Následne sa už len predklonil a bičom švihol oproti tomu previsu. Využil schopnosti predlžovania biča, vďaka čomu sa obmotal okolo tej skalky. Následne parkrát potiahol rukoväť, aby sa uistil, že ho to obmotanie udrží.* Do nekonečna a ešte ďalej! *Skríkol si pre seba a s odrazom skočil dole, pričom aj naďalej využíval schopnosť predlžovania a skracovania, aby si zabezpečil bezpečný dopad. Ten až tak bezpečný nebol, keďže sa rozpleštil na vodnej hladine, no tam našťastie nebol prúd taký silný, tak sa udržal. Bičom prudko švihol, aby ho uvoľnil zo skalky, pričom sa bič skrátil do pravej podoby a prestal žiariť. Rukoväť si vložil medzi zuby do úst, keďže by ho neudržal a musel už plávať k brehu.*
*Delší dobu neměla co dělat. Vyhřívala se na kamenech ve svém bezpečném místečku dost dlouho a zásob tam měla spousty. Takže bloudila po lese. Logicky si zapamatovávala jisté určité body, které byli na daném místě vyjímečné, aby zase trefila zpátky. Má na sobě jedno bílé tričko s dlouhými rukávy, které našla mezi čistým prádlem, co tam stále zůstávalo. Přes to má tmavě šedivo-černý svetřík bez rukávů a nějaké tepláky. Do těch tepláků si nejprve byla nucena osobně proděravět dírku pro svůj ocásek. Není sice pro ní příliš příjemné oblékat si oblečení, kde potom musí protahovat určeným prostorem svůj silný kočičí ocásek, ale není tam nikdo, kdo by jí během toho mohl sledovat a už si na to tak nějak uvykla. Nic víc nemá. Běhá na boso. Běhá tak už od dob co pamatuje. Nyní se vydává prvně směrem, kterým do té doby nikdy nešla. Je zvědavá co nalezne. Ušima se soustředí na každý zvuk kolem sebe, který se ozve. Je opatrná.*
*Tieto severné lesy držiace názov Worth Woodsea poznal lepšie ako sám seba, veď odkedy ho otec našiel, tak takmer stále boli len v lesoch, či už na prieskumoch, na love, trénovať alebo len relaxovať. Mnohokrát videl aj tieto lesy zhora, z vtáčej perspektívy, keď sa mu podarilo ukecať otca, aby sa s ním preletel. Avšak, ešte stále boli v týchto lesoch končiny, ktoré tak úplne neprebádal a neprestávali ho udivovať. Teda, vedel sa tu veľmi dobre orientovať a nestratil by sa, lebo vedel, kam sa tiahnuť, ak chce trafiť k jaskyni, ale samotné lesy mali stále svoje tajomstvá, ktoré mu neprezradili. Veď nebolo v jeho silách, aby v takom nízkom veku dokázal prebádať tie kilometre štvorcové. A práve momentálne sa dostával k takému miestu, ktoré bolo pre neho záhadou, keď išiel popri akejsi rieke. Áno, skutočne sa rozhodol aj vracať zo svojich putovaní za informáciami. Pokojne si popiskoval a spoznával nové oblasti jeho domova. Túto rieku poznal, no nepoznal túto časť jej toku, keďže tu tiekla neprirodzene rýchlo a prúd bol príliš silný. „Hm, kamže ma to chceš zaviesť? Keď tak horlivo utekáš?“ Povzdychol si v duchu a popravil si čiernu šiltovku, ktorú mal na hlave. Jej šilt smeroval dozadu namiesto dopredu, no jemu to tak vyhovovalo, keďže to tak nosil schválne. Cez dieru medzi latkovým košom siľtovky a tenkým pruhom látky na zapínanie mu vytŕčali jeho bledomodré vlasy, presnejšie iba ofina, ktorá bola kvôli tej polohe podvihnutá. Samozrejme, jeho bledomodré vlasy vytŕčali spod šiltovky aj bežne, no tá ofina bola najvýraznejšia. Na sebe mal biele tričko s krátkym rukávom, ktoré už nebolo tak úplne biele, keďže on bol stále dieťa, a akési tmavšie nohavice. Na nohaviciach bolo väčšie množstvo dier, vďaka čomu to vyzeralo, že tie diery tam majú byť a sú prirodzene. Jeho topánky tiež vyzerali, ako keby sa chceli každú chvíľu rozpadnúť, no zatiaľ držali. Keďže sa pohyboval len v týchto lesoch, tak so sebou nemal ani svoj batoh, namiesto toho si vzal len bič, ktorý mal pripnutý rovno k nohaviciam.*